Barvení přírodními materiály a tkané tašky

Tkané tašky jsou krásným doplňkem nejen pro táboření, ale i v civilním životě. Pěkně utkaná taška vždy vzbudí pozornost a to i díky krásným barvám, které získáme pomocí přírodních barviv zejména z rostlin. Nejtradičnější námi používaná barviva jsou: řebříček obecný, který dává nádhernou žlutozelenou, sušené slupky z ořešáku (tmavě hnědá), cibulové slupky (oranžová až oranžovo hnědá) a kořen mořeny barvířské od růžové, přes oranžovou až po ohnivě červenou. Škála přírodních barviv je však mnohem obsáhlejší a zejména v Evropě s nimi máme dlouhou historickou zkušenost. Důležitým faktorem jsou mořidla, což jsou látky fixující barvivo do daného podkladu. Mořidla jsou různá, od kamence, přes sůl, až po třeba vinný kámen. Barvení je zábava a často i tajemný proces, zejména když barvíme nějaký odstín poprvé. Je také důležité rozlišovat barvený materiál, barvy působí jinak na rostlinný a živočišný podklad, takže mezi barvením vlny a lnu je opravdu rozdíl.

Výhradně přírodní barviva byla u nás používána k barvení oblečení a ostatního textilu do poloviny 18. století. V Čechách a na Moravě se barvíři dělili na tzv. černobarvíře (barvili na černo, na modro a na hnědo) a krasobarvíře (barvili na žluto, červeno a zeleno). Byly proto využívány zdroje některých přírodních barviv, které se nacházely i u nás. Například mořena barvířská se pěstovala v okolí Prahy a Brna už v 17. století. Po celý středověk se v Čechách a na Slovensku pěstoval také boryt a šafrán (na Moravě už od 13. století). Na zušlechtění lněných výrobků se tak podíleli nejen barvíři pláten, ale taky běliči a mandlíři. Po rozvoji syntetických barviv (po roce 1860) došlo k likvidaci porostů barvířských rostlin. Od této doby místo nich začal chemický průmysl vyrábět syntetické náhražky. Začátkem 21. století je tak přírodními barvivy barven pouze zlomek z vyrobeného textilu.

Zájem o přírodní barviva však v poslední době stoupá, protože si veřejnost začíná stále víc uvědomovat zdravotní a environmentální problémy související s používáním umělých barviv, kterých se celosvětově spotřebuje asi milion tun ročně. Toxické znečištění odpadních vod po barvení umělými barvivy je totiž výrazně vyšší, než je tomu v případě barviv přírodních. Základním zdrojem surovin pro výrobu syntetických barviv je ropa a černouhelný dehet, který se získává z koksu, amoniaku a suchou destilací černého uhlí. Přírodní barviva jsou naproti tomu získávána z obnovitelných zdrojů a vedle nižšího zatížení životního prostředí při výrobě můžou znamenat taky nové tržní příležitosti pro farmáře a malé a střední podniky.

Pro barvení je možné využít velké množství divoce rostoucích i pěstovaných rostlin. Na následujících řádcích je stručný přehled nejvýznamnějších barvířských rostlin:

Světlice barvířská (Carthamus tinctorus) je jednoletá bylina, která dorůstá výšky až jednoho metru a pochází z Orientu. Její květy obsahují červené barvivo karthamin a žluté barvivo zvané saflorová žluť. Červeným barvivem se barvilo v minulosti hedvábí a lněné látky a připravovala se z něj rovněž barevná líčidla.

Rezeda žlutá (Reseda luteola) je jednoletá nebo ozimá bylina, dorůstající výšky 50-150 cm. Obsahuje ve všech částech rostlinného těla trvanlivé žluté barvivo luteolin (tetrahydroxyflavon). Nejsilnější barvicí schopnost mají stonky a listy. Pomocí mořidel (v tomto případě kamence) můžeme barvit především vlnu a hedvábí na jasně žluto, při použití chloridu cínatého pak na žluto-oranžovo. Se skalicí se obarví látky na olivovou barvu.

Už Plinius starší ve svých spisech uvádí, že výtažek z borytu barvířského (Isatis tinctoria) je oblíbeným barvivem keltských kmenů, které se používalo při náboženských rituálech, sloužil ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Boryt je rostlina dorůstající výšky 0,5-1,4 m. Získat z něho můžeme látku zvanou indoxyl, jejíž oxidační produkty jsou převážně modře nebo purpurově zbarvené - podobně jako pravé indigo získávané ze zástupců jiných čeledí. K barvení na modro se používají listy, které se vaří ve vodě.

Kručinka barvířská (Genista tinctoria) je otužilý opadavý polokeř, dorůstající výšky 30-100 cm. Kvetoucí vrcholky větviček i s květy mořené kamencem dávají krásně žlutou barvu. V minulosti byl tento druh oblíbenou barvířskou rostlinou. Její lidové názvy jsou mimo jiné amočník, janofit, janovec menší, kozí barva, stínavec a žlutidlo.

Mořena barvířská (Rubia tinctorum) patří mezi nejstarší a nejužívanější barviva v Evropě, na Středním východě a v Indii. Byla známá už ve starověku, kdy se používala hlavně na barvení textilií. Je to otužilá vytrvalá rostlina, dorůstající do výšky 60-100 cm. Mořena obsahuje v kořenech barviva alizarin a purpurin. Sytě červená barva se získá z barvicí lázně mořenového kořene, kdy je mořidlem kamenec a vinný kámen.

Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) je hojně kvetoucí keř se vstřícnými, kožovitými listy. K barvení na růžovo se používají plody, s kamencem a solí získává barvené plátno zase jasně růžovou barvu. Z čerstvé kůry se s kamencem v kyselém prostředí získává žlutá barva. Pokud ve vroucí lázni s kamencem delší dobu louhujeme tuhé kožovité listy, dají zelené zbarvení tkanin.

Řešetlák počistý (Rhamnus cathartica) je až 8 m vysoký keř. Jeho plody s kamencem a vinným kamenem dávají zeleň řešetlákovou, která se může použít nejen k barvení tkanin na zeleno, ale taky k přípravě zeleného inkoustu a malířských barev. Řešetláková zeleň je jedním z nejlepších zelených barviv na tkaniny.  

Samotné tkaní tašek není složité. Založení útku na jednoduchém stojanu je jen otázkou pečlivosti. Tkaní je snadno pochopitelný systém, který ovšem vyžaduje pečlivost a vytrvalost. Motorika zápěstí je zásadní a není od věci si odpočinout. Všechno má svůj čas a při potřebné dávce vytrvalosti výsledek stojí za to.