Historie programu Cesta Velké Matky

Vydat se po stopách našeho programu je jako film Cesta do pravěku od Karla Zemana. Nejlepším filtrem pro sestavování metodiky je totiž naše paměť. Vždy si vzpomenu, co jsem jako dítě miloval, co jsem měl rád a co jsem nesnášel, co mi vadilo. Při práci s dětmi je tento filtr základní pomůckou při tvorbě programu, nastavování pravidel a technik výuky. 

První kroky k programu tak vlastně vznikly již v dětství, kdy jsme bez jakýchkoliv znalostí začali intuitivně pátrat po prastarých technologiích. Sice jsme tehdy neměli ani ponětí co a jak dělat, ale někde uvnitř nás to bylo, ta nesmírná touha ten oheň rozdělat. A to jak obrazně, tak doslova. Rozdělávání ohně nás bavilo. Prošli jsme si cestou slepých uliček a marných pokusů, až jsme se postupně dostali k někomu, kdo nám ukázal techniku tření dřev. Oheň byl zažehnut. Výroba luků, šípů, stavění primitivních přístřešků a další činnosti, které neoddělitelně patřily k našemu dětství a nesmazatelně se vryly do našich pamětí, byly oním základním impulsem, který nás navedl ke studiu přírodních kultur, kde tyto dovednosti nezastaraly, lidé se je nesnažili překonat a odložit jako nepotřebné. Ruku na srdce, koho z nás to ještě dnes baví, byť třeba jen příležitostně. Ten oheň totiž stále hoří a dítětem jsme byli každý. 

Protože jsem chtěl s dětmi pracovat dynamicky, bylo mi jasné, že bude třeba vymyslet formát, který překročí limity zájmového kroužku či oddílu a práce s dětmi bude dennodenní. Jedině v něm jsem viděl možnost předat a zároveň fixovat znalosti a dovednosti s rychlým postupem vpřed. A tak jsem vymyslel program pro školní družinu a organizační schéma pro souběžné programy. Ve škole se začalo něco dít. Zájem dětí byl obrovský a my vykročili na Cestu Velké Matky.

Začali jsme lakrosem. Tahle hra pohltí většinu dětí, má schopnost vytvořit pouta, dává lidi dohromady. Začali jsme dělat výpravy do okolí školy, les byl blízko. To, co jsme na výpravách našli, jsme si začali pojmenovávat, byliny, houby, stromy, zvířata, dravce. Svět dostával jména, všude bylo živo. Založili jsme si záhony na pěstování tykví a Tří sester a svůj vztah s říší rostlin pěstovali po dobu trvání celého programu ve škole. Vyrobili jsme šípy a začali trénovat lukostřelbu a různé druhy šípových her. Hledali jsme venku hlínu. Začal keramický program. Těžili jsme kůru a vyráběli z ní nádoby.

Když už bylo znalostí větší množství a většina dětí uměla správně natáhnout a pustit tětivu, objevily se znenadání lovecké stezky (stopovačky). Za chvíli o nich mluvila celá obec. Chlapi na benzínce se dohadovali, jestli mohly děti v lese u Petrovic vidět medvěda. Stopovačky byly fenomén. Dovedně kloubily znalosti s dovednostmi a jít po stopě je dobrodružství, neasi viď . 

Po roce dokázaly děti poznat 13 druhů dravých ptáků podle peří, 5 z letovek, co jsme viděli na obloze. Přišel čas pro sokolníka. Náš program dostal křídla.

Ani rukodělnost nestagnovala. Děti si vyrobily hrnky a misky z hlíny, udělali jsme první venkovní noční výpal keramiky, lžíce ze dřeva a společnou nádobu na vaření v ohni. Další hrnce přibývaly. Oheň hořel takřka denně. V očích dětí plály plamínky a bylo na první pohled poznat, že jsou šťastné. Ve chvílích radosti přicházejí písně. Vyrobili jsme si bubny a začali zpívat. Byly to dobré časy.

Strukturu programu a jednotlivé segmenty najdete v úvodním článku (zde na stránkách) , činností je ale celá řada, kdybych je chtěl popsat všechny, nedělal bych už nic jiného. Tím nejzářivějším drahokamem celého programu je ale táboření, ke kterému celý program směřuje, kde se všechny nabyté dovednosti promění v dennodenní činnosti tak, jak je přírodní národy praktikují od nepaměti. Zde mají prostor veškeré činnosti, od těch spíše pracovních, jako je vaření na ohni, až po ty zábavné, jako je lakros. Přirozený kruh se tak uzavírá a my cítíme že Velká Matka je naším společníkem na cestě nepřetržitě.

Program je koncipován jako opakující se čtyřletý cyklus, je určen dětem prvního stupně ZŠ, jsou zde tedy velké rozdíly v kapacitě. Zatímco jedni ještě neumí číst a psát, Ti druzí jsou již zruční a relativně vzdělaní. Společný program umožňuje starším pomáhat a vést mladší, což překvapivě velmi dobře funguje. Přecházíme od poznání k dovednostem, vše v posloupnosti přirozeného zrání, což nám umožňuje učit se jeden od druhého, umět nabídnout i přijmout pomoc. Cyklus se opakuje, ale těžko byste hledali dva stejné roky, jednou je sníh a my stopujeme na sněžnicích, jindy hledáme v mrazu krychličky keramické hlíny ve vývratech. Vždy ale dbáme na to, aby každému dávala cesta smysl, aby jej naplňovala.