Rozdělávání ohně třením dřev- workshop

Na Den dětí byl připraven jeden z nejoblíbenějších workshopů, které jsou v repertoáru tradičních primitivních technik. Tak jako nic nepadá z nebe, je třeba i tento workshop řádně připravit, neboť ne všechna dřeva jsou vhodná a ani technika není zcela snadná k ovládnutí. Právě kvalitní přípravou ale můžeme dosáhnout úspěchu snáze a neplýtvat při rozdělávání ohně silami. Dětem demonstrujeme základní požadavky na druh a kvalitu dřeva tak, aby byly schopny i v mnohem horších podmínkách oheň rozdělat. Workshop vedl Mistr ohně Wapiti, který se stará o oheň na mnoha velkých i menších tábořeních již drahnou řádku let a naučil se této dovednosti již jako malý chlapec. To samo o sobě naznačuje, že rozdělat oheň není ani pro děti žádná velká věda, když vědí jak. Pozváním takového člověka vyjadřujeme respekt k přátelům naší komunity a zároveň máme jistotu, že se učíme od těch nejpovolanějších.

Samotná technika roznícení jiskry není složitá. Třením vřetena, otáčeného pohybem luku, vzniká v zářezu ohňového prkénka jemná dřevěná drť. Její teplota stále vzrůstá, až překročí zápalnou teplotu a drť začne doutnat. Roznícení ohně pomocí luku není žádný problém, překážkou není ani počasí, ani fyzický fond.

Soupravu pro tření dřev tvoří pevný luk s koženým řemínkem (délka 60 - 70 cm), vřeteno (délka asi 30 cm, průměr cca 2 cm), horní ložisko (zvané želva nebo tulejka), dřevěná destička jako dolní ložisko se zářezem (ohňové prkénko dlouhé tak, aby se dalo přišlápnout, tloušťka kolem 2 cm), podložka a troud na rozfoukání do plamene. Čas je otázkou minut, běžné je roznítit oheň do dvou až pěti minut, špičkové výkony jdou pod minutu.

Hodně záleží na přípravě pomůcek před vlastním pokusem. Tětiva luku je z pevného koženého řemínku a také luk musí být pevný. Upevnění tětivy je uděláno tak, aby šlo řemínek snadno utahovat. Vepnutí vřetene do tětivy luku musí být co nejpevnější a vřeteno se nesmí protáčet. Vřeteno i spodní destička mohou být z různých dřev, pro začátek lze doporučit například lípu. Pozornost je třeba věnovat zářezu v destičce, který se směrem dolů mírně rozšiřuje. Je hluboký tak, aby končil pod středem vřetena. Okraj důlku pro vřeteno by měl být asi 1 cm od okraje destičky, aby nehrozilo vyklouznutí vřetena nebo vyštípnutí okraje. Pod destičku vložíme podložku, na které postupně vznikne hromádka drtě, v níž se uchytí jiskra. Horní ložisko je nejlepší kamenné, ale postačí i tvrdé dřevo s důlkem vymazaným grafitem nebo vylitým olovem. Všechny dřevěné části musí být dokonale vyschlé.

Před vlastním pokusem je dobré ujasnit si několik věcí. Vřeteno se musí pevně opírat o prkénko a dobře v něm sedět. Jak už je výše uvedeno, luk nesmí být ohebný ale pevný a tětiva z koženého řemínku musí naprosto pevně obepínat vřeteno. Kožený řemínek se rychle vytahuje, proto musí jít snadno dotáhnout. Důležité je spojení dlaň, želva, vřeteno a prkénko, které musí být co nejpevnější, aby se vřeteno z destičky nevysmeklo. Proto se ruka pevně opírá o holeň nebo o koleno nohy.

Máme-li vše připraveno, můžeme začít. Pomocí luku začínáme otáčet vřetenem. Luk se zpočátku pohybuje pomalu, aby se soustava usadila a zahřála. Když se po chvíli začne z prkénka kouřit, je třeba trochu zrychlit a přitlačit. Dým musí být silnější a silnější. Na závěr je třeba na chvíli zabrat naplno, odložit opatrně luk, ťuknout do prkénka (aby se uvolnila případná zachycená drť s jiskrou) a také ho dát stranou. Z hromádky drtě, která zbyla na podložce, musí stoupat jemný proužek dýmu, který ohlašuje zachycenou jiskru. Po mírném stejnoměrném foukání se objeví kýžený žhavý bod. To ovšem neznamená, že je vyhráno.

Základem úspěchu je umění rozfoukat plameny z jiskry doutnající v hromádce drtě. To by měl každý bezpečně zvládnout dřív, než uchopí třecí dřívka, jinak hrozí fiasko celého úsilí. Rozfoukání trénujeme proto zcela nezávisle z libovolného doutnajícího materiálu - troudu. Nejsnazší (i když ne jedinou) cestou, jak rozfoukat plameny, je zasypat jiskru jemným dřevěným troudem.

Troud získáme ze ztrouchnivělého dřeva, které se čas od času najde v lese či u vody. Jak se pozná správný troud? Po usušení má ztrouchnivělé dřevo sice zůstat pevné, ale přitom musí ztratit strukturu dřeva a při rozemnutí se drobí na prášek. Naopak papírová, měkká struktura troudu už není pro potřeby roznícení ohně vhodná. Jestliže kousek troudu zapálíme, musí sám celý prodoutnat podobně jako vánoční františek. Když máme troud, můžeme trénovat rozfoukání jiskry. Rozemnutým troudem zasypeme například malý žhavý uhlík z ohniště nebo doutnající látku. Po chviličce jemného foukání troud zčerná a začne sám doutnat. Opatrně připálíme větší kousek nerozdrceného troudu. Tak získáme doutnající pevný troud, do kterého můžeme pořádně fouknout. K němu přiložíme snadno zápalnou suchou trávu, nalámané jemné větvičky smrku nebo suché nacuchané lipové lýko a rozfoukáme plameny.

Postup při vlastním rozdělání ohně je podobný. Kopeček drtě s malou jiskrou zasypeme troudem rozemnutým na prášek. Od této doutnající hromádky začne doutnat pevný kousek troudu, který pořádně rozfoukáme a lehce přiložíme materiál na podpal. Druhou možností je rozfoukávat plameny přímo z hromádky drtě obložené suchou trávou. Tato cesta je obtížnější v tom, že hrozí rozlétnutí hromádky a ztráta žhavého základu.

Ne každému se na našem workshopu podařilo oheň rozdělat, důvody byly povětšinou špatná technika a nedostatek výdrže. Pokud není technika tření dobře uchopena, výdej fyzických sil je velký a výsledným efektem může být nezdar. Ale i to ke zvládnutí techniky patří. Nikdo nemůže očekávat automatický úspěch, některé dovednosti je třeba trénovat.

Učíme se z chyb, děláme si fotodokumentaci a často i zpětně z fotek dokážeme odečíst špatnou polohu a lépe ji dětem demonstrovat. Při samotném rozdělávání ohně bylo úspěšných asi pět dětí z celkového počtu 25 zúčastněných. Vhodné bylo propojení s dětským dnem z druhého oddělení ŠD, protože nebyl nával a děti nebyly pod zbytečným tlakem. Naopak děti přirozeně "cirkulovaly" mezi sportovními disciplínami druhého oddělení a naším postem, kam si zaskočily na rozdělání ohně. Tak byl workshop celé dvě hodiny permanentně vytížen a vyjma teoretického úvodu se prakticky neustále rozdělával oheň.

Workshop rozdělávání ohně byl původně plánován jako první krok na Cestě ohně, která je součástí programu Cesta Velké Matky. Na plánovaných tábořeních budou děti rozdělávat oheň pravidelně. Postupně tak tuto dovednost ovládnou a budou využívat v běžném životě. Sami Indiáni říkají, že není jiskra jako jiskra a zavolat oheň se dá různě. Živlům vyjadřujeme respekt, jsou to mocné síly, které nám mohou dobře posloužit a naší úctu si zaslouží.