Táboření na Mátové louce

Druhou půlku května předznamenalo letošní první táboření. Odehrálo se na naší oblíbené Mátové louce nedaleko Jesenice u Sedlčan. Bylo potřeba vyzkoušet výbavu a kde jinde než v lese, by se tak mělo stát. Ačkoliv jsme obětovali hodně tabáku, počasí nás tentokrát řádně prověřilo. Zejména naše mokasíny prošly zatěžkávací zkouškou. Důležité bylo, že žádný z táborníků nepodlehl trudomyslnosti a táboření jsme si parádně užili.

V pátek odpoledne se začali sjíždět první nedočkavci a navečer už jsme měli nanošené dřevo a rozdělaný oheň k přípravě večeře a příjemnému posezení. Pro děti byl připraven prostorný ojibwejský stan vystlaný rohožemi proti vlhkosti. Pod střechou bylo zavěšeno bidlo pro sušení mokrých věcí, které dobře posloužilo i jako odkládací police. Kvůli bezpečnosti děti ve stanu neměly oheň, dostatečně nám posloužilo venkovní ohniště a také ohniště ve wigwamu, kde bydleli dospěláci.

Sobotní ráno nás přivítalo deštěm. Dalo tak prostor k vydatné snídani a otestování skvělých domácích marmelád na neméně skvělých plackách. Déšť později ustal a tak jsme se připravili na lukostřeleckou výpravu. Jak nám velí tradice, lovci vyráží do lesa řádně vyšňoření, aby ohromili lovenou zvěř. Lukostřelba probíhala standardním způsobem. Střílíme pouze na pařízky, vývraty, nebo mrtvé stromy, abychom nepůsobili škodu v lese. Soutěžily proti sobě tradiční tlupy, síly byly takřka vyrovnané, jen Metis Cree měli k dobru jeden výstřel, což byla menší výhoda. Ojibweové ale neprotestovali a přijali výzvu. Zásah terče byl oceněn třemi body. Pokud nikdo terč nezasáhl, uděloval se bod za nejbližší zásah k terči. To se ale stalo jen dvakrát, protože o zásahy nouze nebyla. Terče si lovci určovali sami, každý následující terč vybíral ten, kdo měl nejlepší poslední zásah.

Mířili jsme lesem na Zvěřinec, nejvyšší bod v okolí. Toto místo nám slibovalo hezkou vyhlídku. Les pod Zvěřincem je velmi rozmanitý, jehličnaté plochy se střídají s listnatými, procházeli jsme kamenná pole, míjeli rokli a různá magická místa. Lukostřelecká soutěž nabídla solidní drama, skóre se přelévalo na obě strany, aby v samém závěru dvěma zásahy po sobě Ojibweové strhli vítězství na svoji stranu. Konečné skóre bylo 21:16. Při vylepšené technice létají naspinované šípy kam mají a přesnost zásahů se zvyšuje. To dodává lukostřelbě správný šmrnc a lovcům chuť dále trénovat.

Po návštěvě vyhlídky jsme se vydali zpátky do tábora, kde již byl připravený oběd. Silný hovězí vývar se zeleninou přišel každému vhod. Po krátkém klidu po obědě jsme si vyrazili zahrát lakros na vedlejší posekanou louku. Lakros nás baví. Ačkoliv může být tato hra v zápalu boje někdy tvrdá, všichni ukázali bojovného ducha a fyzickou odolnost. Obě tlupy zvolily odlišné taktiky a i přes střídání na straně Metis Cree, které vedlo k vyrovnání skóre, nakonec Ojibweové slavili těsné vítězství 5:4. O něj však tentokrát nešlo. Důležité bylo, že jsme se dobře pobavili a skvěle si zasportovali. Lakros nás prostě baví.

Po návratu do tábora jsme se po krátkém odpočinku vydali na dřevo. Nanosili jsme několik košů na večerní oheň. Chystali jsme se na taneční slavnost. Stále trénujeme správný taneční krok do houpavého rytmu kruhového tance. Taneční slavnost nebyla dlouhá, děti zatančily na tři písně. Pak jsme poseděli u ohně a dali si večeři. Únava z nabytého dne udělala své a oheň nehořel moc dlouho. Dřevo nám zbylo i na další den, ale to už jsme se chystali k odjezdu. Po snídani, kde jsme dotestovali zbylé marmelády, abychom se nakonec shodli, že nelze určit vítěze, protože všechny marmelády byly vynikající, si děti zabalily svoje věci a čekaly na příjezd rodičů. Společně jsme rozhodli, že oceníme všechny maminky, babičky či tatínky, prostě výrobce marmelád a tak od nás můžete očekávat malý dárek.

Táboření se vydařilo, všichni jsme si ho užili. Napříště doplníme výbavu, poopravíme co je třeba a zase se sejdeme v lese. Nejdůležitější je, že jsme tu vzájemně jeden pro druhého, dokážeme nejen soutěžit, ale i vzájemně si pomoci a podpořit se. Pospolitost a dobrá parta je základ, na kterém můžeme stavět. Zvláštní poděkování patří starším dětem, které jako vždy ukázaly, že se dovedou postarat o mladší kamarády a byly vždy připraveny být k ruce a pomoci i dospělým. Kouř z obětovaného pelyňku letí vzduchem a my se už velmi těšíme na další setkání v lese.