Tři sestry, permakulturní záhon

Za zřízením záhonu Tří sester je snaha přivést děti k myšlence částečné soběstačnosti, pochopit zákonitosti ročních období v životě rostlin a člověka. Uvědomění si souvislostí péče o rostliny a jejich následné využití. Dosáhnout dalších pokroků při výrobě keramických nádob spojených se zavlažováním a nahlédnout do základních zákonitostí vztahu člověka, rostlin a přírodních zdrojů. Vytvořit kruh lidí se společným zájmem a nastavit tak vyšší úroveň sdílení péče o rostliny a upevňování soudržnosti skupiny.

Zemědělství původních obyvatel Severní Ameriky mělo blízko k tomu, čemu dnes říkáme polykulturní zahradničení. Bez chemie, fosilních paliv a tažné síly zvířat dokázalo indiánům zajistit slušné výnosy základních plodin. Tři sestry doslova vybízejí ke společnému pěstování na jednom poli. Fazole pomocí bakterií žijících na jejich kořenech poutají do půdy vzdušný dusík, čímž "hnojí" sebe, kukuřici i dýně. Tykve se plazí v nejspodnějším patře, stíní půdu, udržují ji vlhkou a brání v růstu plevelům. Některé zdroje uvádějí, že jistou roli v potlačování plevelů sehrává i alelopatický účinek tykví. Kukuřice vytváří oporu pro pnoucí fazole a svými kořeny vylučuje do půdy cukry, které představují ideální výživu pro dusík fixující bakterie žijící v kořenových hlízkách fazolí.

Výhodou této polykultury je nejen skutečnost, že rostliny si vzájemně prospívají a vytvářejí užitečné vztahy, ale také to, že dokáže efektivněji než většina monokultur využít zdroj světla nezbytný pro fotosyntézu. Využívá totiž hned tři různé polohy pro zachycení solární energie: přízemní (tykve, dýně), pnoucí (fazole) a vysokou (kukuřice).

Indiáni na svých pozemcích hospodařili bezorebně a bez použití tažné síly zvířat. Vystačili si s jednoduchými nástroji a s energií vlastních svalů. Jejich agrární styl lze tedy považovat spíš za zahradničení.

Příprava záhonu se odehrává v zimě. Zapracovat hnůj do země není nijak snadné, takže to s dětmi neděláme sami, ale dohodneme si pomoc. Hnůj se do jara rozleží a políčko je připraveno na osev. Samotný osev je trochu magie. Jako první vyséváme kukuřici na přelomu dubna a května. Máme osivo Oneida white a Mandan bridge přímo od původních Američanů. Každý rok sázíme jednu odrůdu. Jsou to velice odolné odrůdy a indiáni nás velice žádali o udržení genetické čistoty osiva. Takže už začátkem března jsem vyslali zvědy do místního ZD, abychom zjistili co budou vysévat na blízkých polích. Měli jsme štěstí, kukuřice to nebyla. Fazole vyséváme kolem 10. května, aby vzešly v druhé polovině měsíce, kdy už je riziko přízemních mrazíků minimální. Určujícím znamením je nákvět třešní, zatím to vždy spolehlivě zafungovalo. Pro jistotu vyklíčené rostlinky fazolí na noc zakrýváme skleněnými lahvemi, abychom předešli zmrznutí. Samozřejmě sledujeme počasí a podle toho reagujeme. Dýně jsou odolné a vysazujeme je nedlouho po fazolích. Jejich expanze po ploše je rychlá, ale i tak po tom co vyraší kukuřice s fazolemi, mulčujeme, abychom si ušetřili práci s pletím záhonu.

Letos jsme záhon obohatili o Slunečnice. Hidatsové je v systému používali jako větrolamy, to my úplně nepotřebujeme, vystavěli jsme si za tímto účelem rákosový plot. Chtěli jsme udělat radost maminkám a také sklidit nějaká semínka. Obojí se podařilo. Původní záměr se zavlažováním pomocí zakopaných hliněných nádob jsme opustili, protože se dýně nerozrostly tak, jak jsme si představovali. Kukuřice je spíše suchomilná, proto se také sází na kopeček, aby voda při deštích stékala dolů a zavlažovala hlavně dýně. Pokud se vám podaří zajistit zadržování vláhy, celý systém je de facto bezúdržbový. My jsme chybějící dýňový porost nahradili slaměným mulčem a fungovalo to také. Fazolí jsme sice nesklidili závratné množství, ale kukuřici a slunečnicím se dařilo. Napříště si musíme pohlídat klíčivost dýňových semen, případně si dýně předpěstovat. 

Co všechno sklízíme a využijeme? Tak samozřejmě mateční klasy kukuřice na osivo. Kvůli zachování geneticky silného fondu je směníme v semínkovně. Na pěstování kukuřice na osivo bychom museli pěstovat nejméně 200 rostlin a na to nemáme kapacitu záhonu. Zbytek kukuřice jsme rozdělili. Menší část semen poslouží k výrobě ozdob, jako jsou korále. Tu větší jsme plánovali po usušení rozdrtit na kamenném mlatu a vyrobit tzv. barevnou mouku na přípravu placek. Ty jsme chtěli upéct na společném ohni a oslavit úrodu a naše společné úsilí. Měla to být i příležitost k setkání s rodiči a přáteli, kteří nás na Cestě Velké Matky podporují. Jenže Covid :-( . Z kukuřice ještě sklízíme šustí. Necháváme ho na záhonu klidně až do zimy, kdy máme spoustu času jej otrhat např. na výrobu koleček pod keramické hrnky a hrnce, panenky, provazy na kukuřičné mokasíny apod. Sklidili jsme i fazole, v malém množství a tak nejspíš poslouží do nějaké miskové hry. Tři dýně jsme rozdělili mezi děvčata. A slunečnicová semínka jsme snědli.